Nezabiješ!

Nezabiješ.

Právě tohle slovo si křesťani tak rádi přisvojujou... a kdyby jen to slovo.

V Evropě křesťani rádi mluví o tom, že jsou naše hodnoty založený na bibli. Především pak na desateru, bez kterýho bychom se tady nejspíš všichni pozabíjeli.

Je to takovej oxymoron, když nejoptimističtější odhady hovoří o 56 milionech milionech obětí ve jménu Ježíšově. Ty nejčernější historický odhady pak mluví o víc než 106 milionech mrtvých. Obě čísla zahrnujou jak katolickou církev, tak její protestantský odnože - toho týpka, co chodil po vodě a léčil lepru totiž maj všechny tyhle církve společnýho.

Historickej dopad nechám tentokrát na jinej článek a zaměřím se na současnej přístup věřících k desateru. Když si ho přečtete jako morální a zásadovej ateista, nic moc zásadního vám totiž neřekne. Nepokradeš, nezabiješ, nebudeš spát s kámošovou ženuškou... a pak s přivřením očí nelhat. Nějaký ty zákazy tesání soch a tvoření ikon (který křesťani tak rádi porušujou, viz. jakejkoliv kostel) nebo zákaz víry v jiný bohy nikoho z nás moc nevytrhne. O posledním, desátým bodu desatera, který schvaluje otroctví, už snad ani nemůže bejt řeč.

Ale co vede pánbíčkáře k tomu, že zrovna to NEZABIJEŠ berou jako svůj vynález? Čím si přisvojujou patent na respekt k životu? Podíváme se na to v pár krátkejch bodech.

Člověk není vraždící stroj

Když se podíváme na přikázání nezabíjet z čistě objektivního pohledu vůči církvím, jde o přikázání. Zdůrazním to - JDE O PŘIKÁZÁNÍ. Nevím, jak ostatní, ale já rozhodně nepotřebuju žádný přikázání k nezabíjení, protože čistě a jednoduše nikoho zabíjet nechcu tak nějak přirozeně. Nejsu blbej čokl, aby mi páníček musel desetkrát vysvětlit, že malý děti se trhat na kusy nesměj. Protože nejsu zvíře.

Než přišlo osvícenství a sekularismus, tak kamkoliv noha církve vstoupila, tam přinesla smrt a zkázu. Nekřesťany degradovala na barbary, heretiky a odpadlíky od Boha. Teď už to tak není, protože máme vědu - největší a nejlepší kladivo na pánbíčkáře. A ani nepotřebujeme přikázání nezabíjet.

Přikázání od Boha nemá pro křesťany žádnou váhu

Problém s jakýmkoliv přikázáním, ale hlavně právě s "nezabiješ", je, že tak jako tak pro věřící nemá nijak moc přirozenou váhu, protože Bůh je milosrdnej a odpouští. Druhej v nebi po Ježíšovi byl zloděj a násilník. Vrahům se před popravou dopřává setkání s knězem nebo pastorem, aby se smířili s Bohem a předstoupili před něho "upřímně litující svejch pozemskejch skutků". Co má potom tohle přikázání za smysl, když očividně nefunguje? Magoři přece existujou nezávisle na náboženství. Jak je možný zabití trestat nebo odpouštět, když nám podle bible Bůh, kterej tyhle přikázání dal, zároveň poskytl svobodnou vůli? Ve výsledku pak trestáme a odpouštíme jen my, lidi, v našem pozemským sekulárním právním systému, bez nutnosti zásahu Boha.

Úctu k životu přinesl až humanismus

Je paradoxní, že právě hnutí popírající víru, která hlásá "nezabiješ", přineslo světu opravdovou úctu k lidskýmu životu a k člověku jako takovýmu. Jasně, církve tvrdí, že humanismus neodmyslitelně patří k víře, a že chyby z minulosti tvořili jednotliví lidi (což je mimochodem vtipná paralela s komunistickejma a socialistickejma režimama), jenže to tvrdí teprve od dob, kdy osvícenský myšlení přejalo vládu nad moderním světem. Jako každá hyena ani církev se teplýho masa nepustí.

Člověk bible není moderní člověk.

V bibli Bůh stvořil člověka podle svýho obrazu - jako vraždící psychopatický monstrum. A proto je potřeba člověka bible bezpodmínečně odmítnout a přijmout jen a pouze rozum a racionalitu.