Nauka Satanovy komunity 3: Duchovní materialismus

Poznejte se osobně s praotcem filosofického materialismu, ztělesněným Antikristem revolučního roku 1848, Ludwigem Feuerbachem!

Chceme, aby Slovo konečně bylo učiněno tělem; duch hmotou. Již máme pokrk duchovního idealismu bez reálného základu."

Feuerbach zde naráží na slavný křesťanský výrok o Ježíšovi, který byl údajně Božím slovem, které se stalo tělem. Co tato obskurní myšlenka vlastně znamená? Jak reálně zapadá do života člověka-reformátora Ježíše? Proč se lidé stále raději řídí Biblí - "Slovem Božím" - než Ježíšovo příkladem? Asi proto, že novozákonní uctívání Ježíše je úplně na hlavu postavené. 

Jak by se duchovno mohlo zhmotnit? A pokud to duchovno umí, proč nějaké duchovno vůbec potřebujeme? Ať se duchovno konečně stane matérií, ať se středobodem náboženství nestává imaginární Duch, ale fyzické tělo Člověka! Protože lidstvo je mnohem více hodno úcty než smradlavý Duch, kterého z kdovíjakého otvoru vypustili věřící, aby jím mohli strašit svoje obecenstvo.

"ŽIVOUCÍ MRTVÝ JE JEN PERSONIFIKOVANÁ PŘEDSTAVA ŽIVÉHO O MRTVÉM"

Feuerbach tímto výrokem odhaluje snový a idealistický původ víry o "posmrtném životu". Je snad náhoda, že o životě po smrti sní ti, kteří jsou ještě naživu, ale nechtějí zemřít? Znali snad před životem nějaký život po smrti? A budou ho znát, až zemřou? Nemůžeme to říct s jistotou, ale faktem je, že jen živí sní o tom, že mrtví nespí věčným spánkem.

"Člověk a smrtelnost, bůh a nesmrtelnost, to bylo kdysi jedno a totéž. Jen hrob člověka je místem, kde se rodí bozi. V šerém dávnověku byly hrobky zároveň svatyněmi. U většiny národů je kult mrtvých podstatnou součástí náboženství - u některých je to dokonce jediné, celé náboženství. Ale je to právě myšlenka na zemřelé předky, která mně, žijícímu, nejvíce připomíná, že jednou zemřu..."

"Náboženství není původně nic neobyčejného, co by se odlišovalo od podstaty člověka. Teprve postupně, pozdějším vývojem se stává něčím neobvyklým - teprve později si osobuje zvláštní nároky. A JEN TOMUTO ZPUPNÉMU, NADUTÉMU, DUCHOVNÍMU NÁBOŽENSTVÍ VYPOVÍDÁM BOJ!" 

"Nenávidím takový  idealismus, který člověka vytrhává z přírody. Nestydím se za svou závislost na přírodě! Otevřeně doznávám, že příroda působí svými projevy nejen na můj povrch, na moji slupku, moje tělo, nýbrž i na mé jádro, na mé nitro. A tuto závislost nechápu, jako křesťan, v rozporu s mou bytostí - proto taky neočekávám spasení od tohoto rozporu. Stejně tak i vím, že jsem pomíjivá, smrtelná bytost, že tu jednoho dne už nebudu. Ale shledávám to velmi přirozeným, a právě proto jsem s touto myšlenkou dokonale smířen."

"Jen při vyjímečných pohromách musí se jedinec obětovat celku, t.j. většině. Ale je bláhové dělat normu z vyjímečného, nenormálního případu, dělat z popření sebe sama bezpodmínečný, universální princip a zákon." 

"Pocit závislosti není nic jiného než nepřímé, či obrácené, negativní sebevědomí. Jsem přeci závislý na těch bytostech, které potřebuji pro svou existenci, bez nichž nedokážu to, co bych chtěl dokázat, které mají moc poskytnout mi to, co si přeji, co potřebuji, ale k čemu sám nemám moc, abych si to opatřil. Bez potřeby není ani pocitu závislosti." 

"Čím více nějaký předmět potřebuji, tím více se na něm cítím závislý, tím větší moc má nade mnou. Tato moc předmětu je sama odvozená, je následkem moci mé potřeby.

Potřeba je tedy sluhou i pánem svého předmětu, pokorná i nadutá a svévolná. Potřebuje předmět, je bez něj nešťastná; v tom tkví její poddanství, oddanost, nezištnost. Ale potřebuje ho, aby se na něm ukájela, aby jej užívala, aby jej používala ke svému prospěchu; v tom tkví její panovačnost či egoismus."